Ještě nikdy jsem při natáčení nezažil, aby se pokazilo tolik věcí najednou. Pošesté jsme se zúčastnili festivalu, kde se za pouhých 48 hodin musí natočit krátký film podle nadiktovaného zadání. A tentokrát to byl opravdu adrenalin se vším všudy. Až do poslední vteřiny.
Vznik našeho nového filmu s názvem SAMÁ KRÁVA, SAMEJ VŮL, který jsme natočili na iPhone, mi do značné míry připomíná dokument Lost In La Mancha. Je to film o filmu, který nevznikl: když režisér Terry Gilliam rozjel v roce 2000 natáčení svého vysněného snímku Muž, který zabil Dona Quijota, začalo se mu hroutit tolik věcí naráz, že musel po šesti dnech práce zastavit. Spiklo se proti němu tehdy úplně všechno. Zvuk natočených záběrů ničily permanentní přelety vojenských letadel, pak se na španělskou Mesetu, kde je obvykle sucho jako na poušti, přihnala povodeň a poničila filmařům techniku, dekorace a další vybavení. Jako vrchol všeho si představitel Quijota Jean Rochefort při scéně jízdy na koni poranil meziobratlovou ploténku a na několik měsíců se ocitl na neschopence. A bylo po natáčení.
Rochefort a Gilliam při natáčení Muže, který zabil Dona Quijota.
Jako Gilliam jsem si tak trochu připadal já o uplynulém víkendu, kdy jsme se s týmem Aquarius Pictures zúčastnili prvního brněnského ročníku festivalu 48 Hour Film Project. Rozdíl mezi námi a monty-pythonovským režisérem byl snad jen ten, že jsme to dokončili.
Jinak se to dost podobá.
Takže velké poděkování patří všem, kdo se na filmu podíleli. Atmosféra byla vzdor nepřízni osudu super a díky nasazení celého malého štábu jsme to nakonec stihli odevzdat včas.
Tady je story našeho překážkového běhu.
Patálie č. 1: Zdravotní komplikace
Těsně před pátečním startem soutěže zredukovaly zdravotní potíže původní sedmičlenný tým. Po většinu natáčení byli na place jen čtyři lidé – dva herci a dva členové štábu.
Páteční vymýšlení scénáře. Zleva Katka Etrychová, Štěpán Etrych, Lukáš Jindra, Katka Jindrová Zítková a Michal Šimek.
PATÁLIE Č. 2: ŘEKNI KDE TY ZVUKY JSOU?
V týmu jsme měli dva excelentní zpěváky – Lukáše Jindru a jeho ženu Katku. Když tedy z Brna po 19. hodině dorazilo zadání v podobě povinné postavy, repliky a rekvizity, rozhodli jsme se, že příběh tentokrát napíšeme do písňových textů, což jsme ještě nikdy nedělali. A my rádi zkoušíme nové věci. Do páteční půlnoci jsme měli hotový scénář v podobě dvou songů a já jsem je potřeboval přes noc nahrát na kytaru do počítače. Jenže program, v němž běžně dělám hudbu, mi po spuštění oznámil, že nemůže najít knihovnu zvuků a nejrůznějších přednastavení – bez nich bych nahrál leda tak h… Tedy hrubou kytaru a neudělal ani ň” navíc. Při páteční kontrole dotyčného “softvéru” přitom bylo všechno OK. Program mě tedy k mé nelibosti donutil stáhnout celý balík 20 GB dat znovu, což není za minutu. Místo o půlnoci jsem tak začal nahrávat až ve tři.
Patálie č. 3: Počítač nevidí mikrofon
Druhou z písní jsem dodělal v osm ráno, v devět mělo začít natáčení zpěvu. Jenže dotyčný program se pro změnu začal tvářit, že nevidí mikrofon připojený přes USB převodník (v pátek ho ještě viděl). Tady nepomohlo vůbec nic – restarty, opětovná instalace ovladače ani verbální domluva. Což byla podstatná komplikace: nemohli jsme zpěv nahrávat rovnou do stop s natočenou písní, ale do externího rekordéru. A z něj potom vše překopírovat do počítače a ručně synchronizovat. Asi jako když máte bavoráka a místo po dálnici s ním jedete z Prahy do Brna po okreskách.
Patálie č. 4: Stávka mikrofonu
Aby toho nebylo málo, tak záhy po zapojení alternativního nahrávacího zařízení, nazkoušení písní a začátku samotného nahrávání se zhruba v jedenáct hodin ukázalo, že mikrofon připojený k rekordéru funguje mizerně (pátečním testem přitom prošel). Bylo naprosto jasné, že buď seženeme rychle nový, nebo všechno končí jako u Gilliamova Quijota. Takže poklusem do prodejny muzikantského vercajku, která byla naštěstí otevřená. Dokonce v ní nikdo nebyl, tedy kromě dvou pánů, co u pokladny zdlouhavě kartou platili tři trsátka v celkové sumě 30 ká čé, až už jsem jim málem něco řekl… Pak rychle zpátky – a v poledne už se konečně začalo nahrávat.
Lukáš a Katka při nahrávání písní.
Patálie č. 5: Slepování písní
Tahle patálie úzce souvisí s patálií č. 3. Pokud by se nepodělal USB převodník, bývali bychom nahráli zpěv rovnou do písní a bylo by hotovo. Takhle jsme museli všechny nahrávky stáhnout z externího rekordéru do počítače a tam je postupně vlepovat do nahraných songů. Šlo to tak rychle, asi jako když na té úzké okresce narazíte na kombajn. Ve vašem směru, pochopitelně.
První scéna. Konečně!
Intermezzo: Nečekaný klid
Kvůli kumulaci předchozích problémů jsme se k natočení prvního záběru dostali až v 16:35. Do exteriéru jsme vyrazili ve čtyřech a bývalo by mě vůbec nepřekvapilo, kdyby se zase něco podělalo. Třeba telefon, na nějž jsme točili, nebo repráky, ze kterých jsme pouštěli písně. Ale nic strašného se kupodivu nenastalo – snad kromě občasného větru, jehož vinou herci tu a tam neslyšeli písně, a čarování slunce a mraků, které vyvádělo psí kusy s expozicí. Po dokončení práce v exteriéru jsme někdy okolo sedmé zamířili do interiérů. Dotočeno bylo ve 22:00 s tím, že posledních pár venkovních záběrů vznikne druhý den za světla.
A i noc byla v pohodě: od půlnoci jsem pracoval na doladění písní do finální podoby, ve 4:30 jsem začal stříhat natočený materiál a v 10:00 bylo dostříháno. Jediná patálie přišla nad ránem, kdy jsem si ohříval polívku. Bohužel jsem poodešel od sporáku zpátky k počítači a po jisté době jsem začal mít pocit, že někde v bytě hoří…
Patálie č. 6: Duhové kolečko
Jde to dobře, prohlásil jsem po dostříhání 90 procent filmu. A neměl jsem to říkat. Protože po dotočení posledních záběrů se počítač rozhodl, že se přidá ke zbytku stávkující techniky, kterou jsme mu strkali do zdířek. A ač ráno jel úplně v pohodě, najednou se zadrhl. Pořád jsme koukali na točící se duhové kolečko, všechno trvalo desetkrát déle, restarty moc nepomohly, práce postupovala hlemýždím tempem, ale čas letěl bez špetky slitování.
Patálie č. 7: Nekonečný render
Jakmile jsme po úporném úsilí, se zaťatými zuby a zlotřilému počítači navzdory doladili film do podoby, ve které ho bylo možné odevzdat (tedy v něm nic důležitého nechybělo), šlo se renderovat – tedy exportovat finální verzi. Měl jsem neblahý pocit, že počítač může i k tomuto úkonu přistoupit v duchu svého současného rozpoložení vlažně – a bohužel jsem se nespletl. Jestliže nekompletní verzi vyplivl dopoledne za nějakých 20 minut, teď to celé žvýkal asi sedmkrát déle. Přitom na podzim se film MÁME SPOLEČNOST, který jsme točili pro bratislavskou osmačtyřicítku, renderoval zhruba 35 minut – a to byl delší a bylo v něm víc efektů, které vždy exportování zpomalují.
Ten počítač je na zabití!
Patálie č. 8: Formuláře, formuláře…
Zoufale jsme pozorovali hodiny, které neúprosně ukrajovaly zbývající minuty a blížily se k osudovému času 19:30. Počítač anoncoval, že bude hotov někdy v 19:05, což nebylo vůbec dobře: točili jsme totiž v Praze a v Brně jsme měli spojku Summer Taubingerovou, která za nás musela film odevzdat. To znamenalo nahrát ho na úložiště a o 200 km dál zase stáhnout. Tedy drahocenné minuty navíc. Už už jsme se smiřovali s tím, že poprvé na osmačtyřicítce nestihneme film odevzdat včas, když vtom si asi počítač uvědomil, že i blbá sranda má své meze, zrychlil a v 18:40 bylo hotovo. Ale vyhráno ještě zdaleka nebylo: s filmem se musel odevzdat i štos formulářů, na jejichž vytištění určitě padl středně vzrostlý buk, nebo alespoň dvanáct zrecyklovaných vánočních smrčků. Formuláře jsme kvůli hektické dodělávce poslali Summer až na poslední chvíli – naštěstí hbitě zařídila jejich vytištění a všechno včetně natočeného “matroše” odevzdala v 19:19. Měli jsme v tu chvíli pocit, že se nám to zdá. Já osobně tuplem, protože jsem nespal v kuse od pátečních 9:00 a už jsem si fakt nebyl jist, co je realita a co halucinace.
Už naštěstí nebylo nic dalšího, co by se mohlo pokazit. Byl konec.
Vlastně ještě tak úplně konec není. Premiéra našeho filmu SAMÁ KRÁVA, SAMEJ VŮL včetně všech dalších soutěžních bude už tuto sobotu 24. června v Brně. Takže kdo můžete, přijďte se podívat!
Poděkování…
…patří celému týmu za houževnatost, s níž překonával všechny trable:
- Katka Jindrová Zítková: za skvělý pěvecký i herecký výkon
- Lukáš Jindra: taktéž za skvělý pěvecký i herecký výkon
- Honza Petrák: za technickou pomoc při natáčení i postprodukci
- Katka Etrychová: za organizaci věcí v pozadí a za úvodní scénu
- Michal Šimek: za pomoc s přípravou scénáře
- Nikol Jarolímková: že nám vytrhla trn z p…. a na poslední chvíli přijela zahrát poslední neobsazenou roli
- Summer Taubingerová: že nám byla skvělou prodlouženou rukou v moravské metropoli
Povinné prvky
…které se ve filmu musely objevit:
Postava: Oskar Prýgl – kurýr
Rekvizita: klíč
Věta: “Je víc filosofie v lahvi vína než ve všech knihách.”
***
P.S.: Po 17 letech Terry Gilliam svého Quijota na začátku června konečně natočil. Premiéra by měla být příští rok. Tak snad se nic nepokazí 
